Jedná se o speciálně vycvičené psy, kteří pomáhají velké skupině osob s tělesným postižením. Tito lidé mají postižení získané většinou úrazem (dopravní nehody, skoky do vody apod.) nebo jako následek pooperačních komplikací. Druhou skupinou jsou lidé, kteří trpí závažnými onemocněními např. svalová dystrofie, DMO, roztroušená skleróza, rozštěp páteře, stavy po borelióze a mnoho dalších. Jejich zdravotní stav i postižení se velmi liší a vždy má svá specifika. Mohou to být lidé s amputovanými končetinami např. v důsledku onemocnění cukrovkou nebo následkem úrazu. Nebo nemají vyvinuté např. horní končetiny vůbec, nebo jen částečně. Nebo to mohou být lidé, kteří mají poškozenou páteř a v důsledku toho ztratily hybnost dolních nebo i horních končetin. Horní končetiny potom mohou být postiženy úplně či částečně – to znamená, že mají pouze omezený úchop a či špatnou jemnou motoriku.
   Jsou i tak závažné stavy, kdy postižená osoba řídí invalidní vozík pouze ústy a podobně může pracovat i na počítači. Celou velkou skupinu tvoří lidé s neurosvalovým onemocněním. Jejich momentální fyzické schopnosti jsou na různém stupni, dle rozsahu jejich nemoci. Někteří mohou chodit s pomocí, jiní mají například po mozkové mrtvici postiženou polovinu těla, další mají jen velmi malou sílu. Budoucí majitelé asistenčních psů používají různé kompenzační pomůcky (hole, berle, chodítka, zvedáky, mechanické vozíky, podavače, elektrické vozíky, schodolezy, polohovací postele, plošiny, speciálně upravené automobily a další). I komunikační schopnosti některých lidí s postižením mohou být různě omezené. Výcvik psa se odvíjí nejen od jejich postižení,
ale i zařízení bytu, domku, způsobu cestování a životního stylu.

   Platí zde tedy, více než kde jinde, že pes se cvičí na míru, dle skutečných potřeb budoucího majitele. Je proto velmi důležité s každým klientem důkladně projít veškeré jeho denní činnosti a jeho potřeby, zvážit, kde a jak by mu mohl být pes nápomocen. Požadavky klientů mohou být opravdu různé, z praxe lze např. uvést klienta, mladého muže po těžkém úrazu, který od své fenky potřeboval především to, aby mu podala malou tyčku do úst, kterou řídil svůj invalidní vozík a která mu občas upadla. Na jedné straně krku měl slabé svaly a tak se stávalo,že mu občas poklesla hlava a bylo nutné, aby mu ji fenka zase narovnala (mohl by se udusit). Pomohlo mu také, když fenka otevřela dveře, aby jimi mohl projet, ale naprosto nepotřeboval, aby mu podávala různé věci do ruky, neboť je stejně nemohl použít.


   Jiný ochrnutý muž po úraze zase potřeboval od své fenky, aby pomáhala v jeho zálibě - chovu belgických obrů, a tak její povinností bylo mimo jiné podávat hrábě, košík se senem, kyblík s králičími granulemi a otvírání dveří od stodoly. Jiný klient řešil problém, že výtah v jejich domě byl tak malý, že se tam s asistenčním psem nemohl vejít. Jeho fenka se tedy musela naučit při jízdě výtahem stát zadníma nohama na stupačkách vozíku a předníma se opřít o ramena svého páníčka. Z uvedených příkladů lze tedy jednoduše poznat, že každý asistenční pes je cvičen tak, aby mohl být pomocníkem konkrétního člověka, přesně tak, jak on to bude využívat.

 

 Poslušnost

Při výcviku asistenčního psa musí mít cvičitel stále na paměti, že osoba, která bude psa využívat má velmi omezené možnosti, jak psa usměrnit. Zpravidla je možno použít pouze tónu hlasu, ale o nějakém trhnutí vodítkem nemůže být u některých klientů řeč. Proto klademe veliký důraz na poslušnost a ovladatelnost psa. Nevychovaný a neposlušný pes by totiž mohl způsobit více škody než užitku. Chůze u invalidního vozíku či u nohy člověka se sníženou pohyblivostí je naprostým základem. Pes se učí chodit po levé straně vozíku či u levé nohy majitele. Pouze tam, kde to zdravotní stav nedovoluje, pes chodí vpravo. Pes nesmí reagovat na žádné okolní rušivé podněty. Klidným tempem následuje vozík a při zastavení si sedá vedle vozíku např. před přechodem. Je dobře, když si pes sedá mírně ze strany, tak aby viděl na svého pána na vozíčku a mohl reagovat na jeho povely. Projíždí-li vozík zúženým prostorem (např. do dveří), pes se musí automaticky zařadit za vozík. Pes chodí v takové vzdálenosti od vozíku, aby mu nehrozil úraz - přejetí packy. K ovladatelnosti psa patří nástup a výstup z výtahu, nástup a výstup do dopravních prostředků, cestování po plošině pro vozíčkáře. To vše se musí naučit nejen pes, ale i jeho budoucí pán. Ne všechny plošiny jsou například přizpůsobeny tak, aby na ně mohl spolu s vozíčkářem i jeho pes. Pak je nutné někoho požádat, aby psa do schodů vyvedl, nebo může psa pod schody odložit a následně přivolat, pokud to technicky jde. Dalším cvikem se zvláštním významem je přivolání.
I asistenční pes pro tělesně postižené se musí proběhnout a odreagovat se. Terénní nerovnosti v takové situaci však nedovolují vozíčkářům si pro psa dojet a tak musí mít pes výborné přivolání.

Odložení je dalším důležitým cvikem. Vozíčkáři ho využívají stejně jako ostatní, vždy když potřebují psa na chviličku někde ponechat např. za dveřmi, než si vezmou hadr na utření tlapek.

Z dalších cviků poslušnosti lze jmenovat ještě polohy psa – sedni, lehni, vstaň.

 

 Speciální cviky

To jsou právě ty cviky, které se upravují na míru pro každého individuálně. Většina těchto cviků je založena na aportování, proto už výběr psa pro tuto práci musí být cílený. 

 

Podávání

Za základní dovednost asistenčního psa pro tělesně postižené určitě považujeme podávání různých předmětů. Jsou to předměty denní potřeby – mobil, klíče, části oděvu, berle, tužka, prostě všechno, co může potřebné osobě upadnout na zem, nebo co potřebuje odněkud podat. Důležité je říci, že jsou to předměty různých tvarů, velikostí a materiálů. Proto jak psovi sdělit, co právě potřebujeme, využíváme několik možností. Některé ty důležité věci pojmenujeme např. „Podej mobil“. Pes je schopen se bez problémů naučit rozlišit minimálně 10 různých předmětů.

  Inteligencí Rica se zabývala i psycholožka Juliana Kaminski z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, která nevěřícně psa přezkoušela. V jedné místnosti rozložili vědci na stůl 200 předmětů a ve vedlejší místnosti Ricovi jeho majitel řekl příslušný název dvou předmětů a požádal jej, aby je přinesl. Rico nechyboval a přinesl oba dva předměty. Další pokus byl ještě náročnější. Pes měl totiž použít vylučovací metodu, o které
se dosud předpokládalo, že je vlastní pouze člověku. V jedné místnosti mu na stůl položili vědci vedle sedmi důvěrně známých předmětů jeden nový, který pes neznal. Majitel Rica řekl název oné nové věci a pes ji po krátké prohlídce vystavených věcí přinesl. Navíc si název věci Rico hned zapamatoval a příště už ji našel bez problémů mezi ostatními.

  Dalším způsobem je pouhé ukázání paží na požadovaný předmět společně s povelem „Podej“. Pes pochopí velmi rychle, co má jeho pán na mysli. Pokud třeba na stole leží dva předměty a pes zvolí ten špatný, stačí psa usměrnit povelem např. „Ne“. V případě, že potřebuje postižený člověk přinést například boty a na zemi jich leží osm párů, může použít laserové ukazovátko a pes přinese to, na čem vidí červenou tečku. Laserové ukazovátko lze použít mnohým způsobem, jako pomocný povel (posvícení na kliku u dveří, vypínač světla apod.). Způsob podávání se také liší dle potřeb klienta. U lidí, kteří mají zdravé ruce, nebo alespoň částečný úchop je možné naučit psa podávat přímo do nastavené ruky. U lidí, kteří mají horší úchop, je možné naučit psa podávat předměty na klín, případně se může naučit naskočit na vozík a podávat do rukou v oblasti prsou. Asi nejtěžším způsobem je podávání do úst.

Jestliže se pes může naučit věci přinášet, je logické, že ho využijeme i k jejich odnášení. V praxi si můžeme například představit, že dá postižený psovi prázdnou lahev na pití a pošle ho do kuchyně, aby jí někdo z rodiny doplnil. Také vyhazování odpadků do koše je psí práce. Vhodnými povely jsou např. „Odnes mamce“ „Vyhoď“ a podobně. 

 

Svlékání a oblékání

Pomoc při svlékání a oblékání je pro některé vozíčkáře významnou pomocí. Je důležité, aby si pes počínal velmi jemně a při stahování částí oblečení do tlamy uchopil pouze oděv, neboť by mohlo dojít ke zranění pokožky. Také vyvinutý tah musí být přiměřený. Pes může pomáhat se stahováním rukavic, mikiny, bundy, čepice, trička, ponožek i kalhot. Jakmile požadovanou část oděvu stáhne, uchopí ji do zubů a podá ji klientovi. Při oblékání se pes může zapojit jako pomocník např. při natahování kalhot, což ale předpokládá i šikovnost klienta. Vhodné povely jsou „Tahej“ nebo „Sundej“ a pobídka např. „Rukavice“ či ukázání na část, kterou požadujeme sundat. Pes se také může naučit rozvazovat tkaničky u bot a následně stáhnout boty. 

 

Otvírání a zavírání

I zde je spousta variant cviku – otevření a zavření dveří, otevření a zavření skříňky, otevření a zavření lednice, otevření a zavření šuplíků či pračky. Většinou následuje další povel, například pro vyndání nějakého předmětu ze skříňky. Je důležité si uvědomit, že byt vozíčkáře musí být k práci psa uzpůsobený, to znamená, že na klikách a dvířkách jsou šňůrky nebo poutka, za která pes tahá a tím dvířka ovládá. Pro zavírání většinou pes používá naskočení na dveře, dvířka či šuplík. Je možno zatlačit i tlapou nebo čumákem. 

 

Opora

Tím je míněno několik možných variant cviků. Někdy se také může setkat s pojmem „Asistenční balanční pes“ – tedy pes, který pomáhá svému pánu s udržením stability. Pro osoby chodící či stojící může pes pomoci jako opora při stávání, překonávání schodu či přesunu z vozíku. Používané povely mohou být např.„Stůj“ nebo „Zůstaň“.  Zde je důležité připomenout, že pes musí svou konstitucí odpovídat požadované zátěži. Statný labrador zde bude jistě více platný než drobná fena border kolie. Další modifikací může být např. zvedání z křesla za pomoci tahu psa. Vhodnou pomůckou je třeba dobře známý uzel patřičné velikosti nebo vodítko, kdy se postižený drží konců a pes se zakousne uprostřed. Pes vyvine přiměřený tah, který pomůže postiženému zvednout se z křesla nebo sednout si v posteli nebo se v ní otočit. Používá se psovi známý povel „Tahej“ či „Zaber“. Důležitou částí cviku je jeho bezpodmínečné ukončení na povel „Dost“, aby nedošlo naopak ke shození na zem. 

 

Přitažení vozíku

Podobně jako předchozí dva cviky je to cvik založený na tahání. Nejtěžší pro psa je naučit se vyvinout přiměřený a rovnoměrný tah, tak aby invalidní vozík nekličkoval, nebo mu nenajížděl na packy. Je to věc cviku. I na vozíku musí být přidělané poutko, aby ho měl pes za co táhnout.

 

Zvednutí rukou, nohou, těla či hlavy

Velmi důležitý cvik, pro toho, kdo ho potřebuje. Jsou to lidé, často s neurosvalovým onemocněním, kteří nemají dostatek vlastní síly pro zvednutí části těla. Nejčastěji to bývá ruka, která spadne a visí dolů z vozíku. V této situaci by si mohl postižený ruku poranit, proto ji pes musí zvednout na opěrku, nebo ji nandat zpět na ovládání elektrického vozíku. Na povel „Ruka“ pes podebírá ruku hlavou a zvedá ji na patřičné místo. Občas je třeba nandat, nebo narovnat nohu na stupačky vozíku. Hrozí totiž vážné poranění nohou a to hlavně v případě, když není zachována citlivost na bolest a postižený si nevšimne, že má nohu pod vozíkem. Zde musí většinou pes použít tlamu a na povel „Noha“ většinou uchopí za nohavici či za botu a nohu nadzvedne do správné polohy. Narovnání těla je opět velmi individuální a záleží na tom, jak to klientovi vyhovuje. Většinou se používá v situaci, kdy se tělo postiženého například následkem terénní nerovnosti sveze k jedné straně. Pes potom může pomoci naskočením z patřičné strany a silou vlastního těla narovná tělo vozíčkáře do správné polohy. Vhodný povel je třeba „Pomoz, padám“. Narovnání hlavy se používá u lidí s ochablými svaly na krku. Často hrozí vážné dýchací potíže a tak je pomoc psa neocenitelná. Pes vyskakuje předníma tlapami na vozík či na klín postiženého a svou hlavou opatrně podebere pokleslou hlavu a jemně ji narovná. Postižený mnohdy nemůže v tuto chvíli dát povel „Hlava“ a tak se pes učí udělat cvik automaticky vždy, když hlava padne na prsa.

 

Rozsvěcení a zhasínání světel

Na povel „Světlo“pes zhasíná nebo rozsvěcí světlo pomocí vypínače. To jak to udělá, záleží především na tom, o jaký vypínač se jedná a jak je umístěn. Pro psa nejpřijatelnější jsou vypínače ve výšce cca 70cm nad zemí. Tam používá ke stisknutí či posunu páčky svůj nos. Vypínače, které nejsou uzpůsobeny pro vozíčkáře a jsou v normální výšce cca 150cm, ovládá pes předními tlapami, přičemž stojí na zadních. To je pro psa velmi náročné a je samozřejmé, že i zeď kolem vypínače velmi trpí. Některé vypínače se aktivují tahem šňůrky, to je pro psa poměrně jednoduché, neboť šňůrku uchopí do zubů a zatáhne. Tah musí být přiměřený, aby pes nestrhl např. stojací lampu.

Cvičitel asistenčních psů pro tělesné postižené, musí velmi často využít svou kreativitu, aby vymyslel, jak vyřešit některé situace i když se na první pohled zdá, že to nejde. Ovládání jízdy na mechanickém vozíku je nutností nejen pro výcvik, ale také pro lepší uvědomění si, jak se vozíčkářům žije a jak náročné jsou každodenní běžné úkony. Cesty musí vozíčkáři stejně jako nevidomí pečlivě plánovat. Proč? Protože bohužel, ne všechna dopravní spojení jsou bezbariérová, ne všechny budovy mají nájezdy a ne všechny chodníky jsou sjízdné. Vozíčkář by se pak mohl při svých cestách dostat do velmi svízelné situace, ve které by mu ani jeho cvičený pes nemohl pomoci.